Slíbila jsem vypracovat recenzi i tohoto dílu pořadu Jak se staví sen, a protože slovo se držet má, tak i když mi to trvalo mnohem déle, než bylo zdrávo, je konečně na světě. Kdo má zájem dozvědět se pár věcí, kterých si možná nevšiml, je vítán.
Každý má někdy období, kdy skřípe zubní protézou už natolik, že by raději nebyl (pokud čte i jistá xy, tak nemyslím na sebekuch, ale na přeinstalaci softwaru a nový hardware), nicméně čtenáře panáčka rozpoložení autorů nemusí zajímat, chce pravidelnou dávku písmenek k siestě, i kdyby jinde padaly laviny či zuřily povodně. Čtenářů si stejně jako všichni kolegové vážím, akorát napříště zvážím, co všechno budu k proměnám psát.
Už jen připomenu, že je řeč o dílu uvedeném předminulou neděli foto zde
Kde soudruzi udělali chybu?
Začněme tím, co rodině proměna přinesla za výhody a plusy, neboť u toho se asi shodneme.
Plusem je samozřejmě oddělené spaní pro rodiče a nová kuchyňská linka, nezanedbatelné je i nové vybavení jídelny a obývák zcela nepodobný původnímu. Největším plusem je ovšem to, že je to údajně nic nestálo a nemuseli u toho být.
Popis mínusů má o cca 1000 slov víc. Nicméně každý jsme jiný a co je pro mne nehezké a nešikovné, se jinému může klidně líbit.
Tak třeba nová kuchyň je určitě pěkná, nová, s moderními spotřebiči, i dost dobře sestavená, ale opět je, klasicky, špatně osvětlená pracovní plocha. Polykarbonátová deska (decoacryl Anli Deluxe) díky hustotě větviček bambusu mnoho světla asi nepropustí. Největší problém s tím bude vlastně přes den, protože osvětlení bodovkami je pro tento účel nevýhodné. To, že je naistalována o něco světlejší pracovní deska, pomůže jen pramálo. Osvětlení dělící průsvitné stěny led páskem je svou intenzitou i umístěním pouze dekorační – směrem do kuchyně překáží rozptylu světla polička a tudíž tam měl být minimálně ještě jeden led pásek pod ní.
Co se týká množství úložného prostoru, tak si v nové kuchyňské lince Uherkovi také nijak extra nepolepšili. Nějak se totiž zapomnělo na to, že v kuchyni byla proti sporáku ještě jedna dvoukřídlá skříňka, nad ní dvě police a vedle ještě „potravinová skříň“ až do stropu. Jako součást kuchyně je tudíž nutno započítat i onen nový, parádní, příborník v jídelním koutku. Fajn, ale já bych z toho plynoucího lítání do myčky a zpět byla asi blahem rozpálená do běla.
V kuchyni by mi také chyběly hodiny. Kam s nimi je jasné – na stěnu vedle digestoře, ale o to víc nechápu, proč se alespoň nenatloukl hřebíček.
Chybělo by mi i pár cm do běžné šířky dveřního otvoru, protože s taškami nerada chodím na štorc. Navíc bych žádala umístění nějakého výstražného zařízení na dveře od wc, protože při mé smůle bych určitě nejméně jednou procházela přesně v momentě, kdy někdo kdo cosi vypustil, wc právě opouštil a tudíž bych schytala od dveří pumelici.
Ten kdo nečetl ofiko, totiž zřejmě netuší, že se designerská dvojice rozhodla vstup do místnosti posunout, respektive využít dřívější vchod do vestavěné komory, a jen se to „trochu“ nedomyslelo.
Přesuneme se do jídelny. Tu se oproti původnímu nijak zásadně nezměnila, jen se přesunula. Světlý stůl je v prostoru jistě lepší, náhrada za thonetky je dost relativní. Umístění stolu kolmo ke stěně je sice pro společné stolování rodiny příhodnější, ovšem přístup do zadních pozic je jen tak tak. O využití příborníku jsem se už zmínila, nutno ještě dodat, že je trochu nešikovný i v případě nečekané návštěvy, protože přes sedícího se do něj sotva dostanete. Ale oceňuji, že může sloužit k procvičování používání slůvek „prosím“ a „děkuju“.
Lustr WillyDilly z dílny Ingo Maurera se mi líbí. Sice jsem nepochopila, proč má vyměněný zelený fluorescenční kolíček za obyčejný dřevěný, ale zajímalo mě samozřejmě především jak svítí. No a moc ne, protože je z pergamenu a maximálně do něj možno osadit žárovku šedesátku. Osvětlení Led páskem pod příborníkem světelné pohodě také moc nepřidá, už jen díky tomu, že na rozdíl od teplého tónu světla žárovky jde o namodralé studené světlo.
I v jídelně jsou jasně patrné zenové inspirační zdroje, ovšem při pohledu na tu „poličku“, přesněji řečeno na nábytkové prkno na podlaze, mi napadá, zda designerům něco podstatného neuteklo. Tady jde zcela jasně o vatu – výplň prostoru, který bylo autorům zřejmě pitomé nechat prázdný a nebo vymyslet něco lepšího. Výsledkem je nesmyslný zakopávací pracholep s bodkou náramně umístěného vypínače.
Tož, terazky si dovolím, (bo jsem tu majorom) přeskočit obývák a vrhnu se na ložnici. Samozřejmě chápu touhu Luďka a Nadi po soukromí a chápu i jejich nadšení při zjištění, že už nebudou muset rozkládat sedačku. Ložnice vypadá útulně, velikostně opravdu stačí. Mně by ale trochu vadil přístupový stupínek, u něhož váhám, zda má přístup do postele zlepšit nebo zhoršit. Dcerce bude teď asi vyhovovat, ale pro skládání unaveného dospělce do výšky půl lýtka? Celou výhodu vyšší postele totiž ruší.
Také v pořadu zcela jasně zazněla informace, že postel má úložné prostory. Skutečnost je taková, že s pravděpodobností hraničící se 100% jistotou, nemá. Jistě jste si na fotografiích všimli, že postel i vše okolo, je vlastně vyrobeno z podlahoviny. Ona už sama konstrukce prozrazovala, že truhlář je specialista leda na podlahová podia, truhlář nábytkář ani náhodou a v momentě, kdy Vilda rozkládal matrace (mimochodem žádná slušnější matrace se neroluje) bylo možno roštem prohlédnout, že víc materiálu ve „střevech“ opravdu není. Na detailnějších pohledech na postel není ani památky po nějaké linii naznačující odklápnění a když si vezmeme, jak podlahová lamela vypadá a jaké jsou v JSSS zvyklosti (důmyslným vynálezem by se mocně chlubili), tak je jasné, že do útrob postele lze odkládat tak možná výstroj na arktickou výpravu.
Designeři mysleli i na různé úrovně intimča, ovšem je otázka jaké intimčo vznikne při svícení v kuchyni. Stačí aby babička trpěla nespavostí kombinovanou se zřavostí nebo přílišnou snahou pomáhat. Též je dobré si všimnout, že za tenoučkou papundeklovou stěnou je přesně za hlavou dřez a myčka a i když je myčka deklarována jako tichá (46 db), tak mě by při nočním provozu budila.
Pro mě je také celkem překvapivé, že v té ložnicové části není ani chlup něčeho na uložení alespoň spodního prádla. V původním stavu se pro tyto účely dalo využít část nábytkové stěny. Teď je jasné, že pokud rodina neměla dosud v předsíni vyrobenou nějakou kultivovanou šatnu, bude to muset urychleně napravit. Je pravda, že prostor na to asi má, protože byty v téhle lokalitě vypadají zhruba takhle.
Konkrétní řešení předsíně – systém vestavků/ přílepků se ale v jednotlivých domech i poschodích liší a jak to vypadá v tomhle konkrétním bytě, se dá usuzovat jen těžko. Máme jen pár obrázku.
Obývák jsem si záměrně nechala na závěr.
Ten je totiž podle mého extra „vychytaný“, počínaje už onou skvělou knihovnou s možností variabilního rozmisťování poliček. Jak jsme viděli, možné to sice je, ale nejspíš k tomu pro obtíže při realizaci nikdy nedojde. Knihami ale možná rodina nijak moc neoplývá, tak si vystačí s tím co jim tam nastrkali autoři. Víc se poličky asi zatěžovat stejně nemohou, podle ofika jde o plexi. O to víc tudíž přemýšlím, co se to tam při předvádění zastrkávání pánovi drchalo a vlnilo.
Stěna nevypadá špatně, ale jen při pohledu z dálky. V detailu zaráží zpracování ala začínající domácí kutil. Pro porovnání koukněte na jeden z evidentních inspiračních zdrojů – ikeácké čelo k posteli Mandala.
K čučení na bednu člověk opravdu mnoho nepotřebuje a na sedačku se čtyři členové téhle rodiny vejdou. Větší návštěva se holt rozloží i do jídelny. Rodina byla vybavena audiosystémem, sloužícím zároveň i jako reprosoustava domácího kina. V novém obýváku tak nějak vyšuměla do ztracena. V obýváku bych si představovala alespoň nějakou lampičku, nemusí být jen ke čtení, hodí se i k té televizi. Není nic než lustr. No, musím ocenit, že radiátor topení tentokrát zůstal nezakrytý a dveře na lodžii půjdou plně otevřít.
Přemýšleli jste ale, proč není žádná oficiální fotka obýváku se stojícími lidmi a proč kromě těch zkreslujících panoramat není zveřejněn ani pohled od jídelny k oknu? No to je jednoduché – protože by bylo až příliš nápadné, že ona hlavní bomba téhle proměny = sádrošová VLNA, vyrobila z pokoje cosi jako zmenšený tunel metra či noru pro hlodavce.
Možná designeři měli informaci, že rodina nemá ani jednoho vyššího příbuzného ani kamaráda a proto si dovolili vlnu zatočit tak jak je, já bych měla vzhledem k umístění průchozí části cukání ji alespoň otočit.
Pokud bych měla mluvit ale zcela upřímně, tak bych se na ni vykašlala úplně. Tak jak je vyvedená, je v celém řešení největším mínusem. Unikátní a úžasná jen jako důkaz zmaru. Úžasná by byla, kdyby šlo o lehkou konstrukci volně vetknutou do prostoru. Jenže tady to není vlna, ale masivní, těžkopádná klenba a pak mi uniká její smysl.
Soudruzi udělali chybu v momentě, kdy je napadlo rozdělit místnost cca 5x6m na 4 víceméně stejné části. 30 : 4 je přece 7,5 a to je sice zkousnutelné u ložnice, i u kuchyně, ale kdyby vám někdo řekl, že budete mít tak velký obývák, tak si určitě klepete na čelo. On má tedy ve skutečnosti o pár cm čtverečních víc, ale kus objemu do sebe vcucne knihovna vyvedená v barvě prostor zužující, kus si uzme „nebeská“ klenba a další černou dírou je chodbový dojem z prostoru podél oken, který je díky té umělecké sádroko*otině pocitově mimo obývák.
Řeči o tom, jak si dcérenka bude moci v kuchyni hrát se svou dětskou kuchyňkou, byly také jen kecy pro důvěřivé nanynky. Kvůli odsuvu dveří ji přece není kam postavit. Nelogický je také přesun původního pracovního místa do soukromého prostoru babičina pokoje. A nad prohlášením, že tmavé podhledy místnost opticky zvyšují, už jen bez hlesu kroutím hlavou.
Hobitín neberu
Už před týdnem v úvodu k tomuhle dílu, jsem psala, že Karolina s Petrem jsou nadáni schopností vypravit a vysvětlit své návrhy a realizace tak, že davy nadšením plácají. Plácají i tentokrát. Já jsem si nad fotkami několikrát promnula nevěřícně oči a s naivitou doufala, že na obrazovce uvidím, že ty fotky klamou. Bohužel jsem viděla, že sice klamou, ale tím, že reál je ještě divnější. Užívat a bydlet se v tom samozřejmě dá, ale je to čistokrevný hobitím. Navíc se ještě proinvestovalo 400 tisíc, což tedy taky není zrovna málo. Proboha k čemu tu je luxusní podlaha za 70 tisíc, když největší prostor má v kuchyni? I když vím, že jedno z hlavních slov mají sponzoři, tak si neodpustím poznámku, že slušný architekt, by si nedal diktovat zjevné pitomosti.
Ani popel bych k výši investice neřekla, kdyby byla smysluplná a pořízenému komfortu bydlení odpovídající, to bych zkousla i číslo vyšší. Tady stačilo lépe využít prostor kuchyně, klidně mohla být bez denního světla, ložnice mohla být na stejném prostoru osazena i nějakým úložným nábytkem, ale hlavně měl být obýváku s jídelním koutem ponechán co největší možný prostor a vzduch. Oddělení ložnice mohlo být prosklením nebo třeba posunovací částí nábytkové stěny, představit si dovedu spoustu variant.
Nojo, jenže bez dlouhých peněž se prý nedá dobrý bytový design pořídit. V garážovém relaxu nestačil Záluským k eliminaci zásadních chyb milion, tak co po nich chtít zde, že. Za hobitín nicméně i v rámci jsss úrovně dávám 4. Do takového bytu bych nechtěla jít ani na návštěvu, neboť se nerada přetvařuju. Svůj názor ale nikomu nevnucuju. Zajímalo by mě zdůvodnění od těch, kterým se proměna líbila a zajímalo by mě, jak by čtenáři podobný problém v podobném bytě řešili. Díky za výdrž.
Zdroj obrázků: PR RTV Prima, spol. s.r.o., free-architects, top realit, snímky videa,