Před týdnem TV Prima odvysílala již 9 díl 13. premiérové řady svého pořadu Jak se staví a sen. Tentokrát se představila designérská dvojice Strouhalová + Mačák a místem jejich působení byl pražský Chodovec. Jak se jim povedlo splnit přání dospělých dcer vylepšit byt rodičů k 33. výročí svatby?
Manželé Pechoušovi bydlí v jednom z družstevních paneláků v Klapálkově ulici. Jak velký mají byt nám nesvěřili, ale zcela jistě víme, že v jednom z dřívějších dětských pokojů má tatínek pracovnu a hned vedle je rodičovská ložnice. Kromě pana Miroslava (56) a paní Lenky (54) bydlí v bytě i jedna dcera (Markéta) s manželem a dcerkou, ale to je pro proměnu celkem nepodstatné. Důležité je, že tatínek je velmi zaměstnaný, je vášnivým motorkářem, miluje Metallicu a chová rybičky. Maminka se naopak prý příliš neprojevuje, občas cvičí pilates, ale nejvíc jí baví luštit křížovky a sudoku.
Markétě, která rodiče tajně přihlásila, se nelíbí pracovní stůl a též si myslí, že se tátovi a mámě se musí blbě lézt do postele. Maminka pak ještě doplnila, že ze všeho nejvíc chce co nejvíc úložných prostor.
Designeři vidí chyby v zařízení podrobněji. Nábytek je pro pracovnu prý absolutně nevhodný a je křivá podlaha. V ložnici je to ještě horší. Už tak malou místnost utiskuje samodomo vestavěná šatna a postel je opravdu úplně špatně.
Problém vyřeší rázně. Tátovi udělají pořádnou chlapáckou pracovnu a ložnici vtisknou nový moderní styl, aby byla místem pro relax a odpočinek mamince.
Pracovní četa je podrobně instruována o postupu prací. Primárně se strhají tapety, vyhodí se koberec, vybourat šatnu, pak stěrkovat podlahu, upravit elektrické rozvody, vyměnit všechny vypínače a pak už jen vymalovat, ovšem včetně trubek a radiátorů.
Parta pánů v tričkách oranžových jede přesně podle scénáře. Vybourali, oloupali a …. a divák putuje na návštěvu do nového bytu Radovana Mačáka.
(chtěla bych slyšet na plech podlahy spadnout nůž a dva lidi se zároveň mýt)
Po osvětě a možná i inspiraci jsme zas na Chodovci a zíráme.
Autoři designeři nezírají, ti spokojeně vybírají cihličky. Nejsou to cihličky obyčejné, jsou to cihelné pásky ražené od blíže neupřesněného holandského výrobce a dokonce jsou ve dvou odstínech. Pak se trochu vrátíme v čase, pán z Everelu se mluví o podlaze ještě v pracovně s kobercem a tapetami. Vybrán byl světlý patinový dub – materiál vinyl, systém click.
Tapeta nalepena, podlaha je položena, vymalováno a tak se konečně může uskutečnit i autorská kontrola. V pracovně je velká spokojenost. Šedě natřený holý panel s dírami k plánovanému stylu prý vůbec nevadí. Pan Mačák to viděl v Berlíně. V ložnice jsou ze stejné parády designeři ovšem trochu rozpačití.
Prý je vůbec nenapadlo, že pod tapetami nemusí být štuk! Zuze se to nakonec docela líbí, Radovanovi však ne. Ríša to zkonil, musí se to předělat. To nebude jednoduché, žhaví se telefony, honí je čas, nakonec se ale přece na stěny natahuje stěrka sádrová a růžově se maluje znovu. (co na to asi podlaha?)
V pracovně se mezitím lepí cihličky. Pánové mají sice trochu odvážný systém pokládání, ale spárování umí dokonce i správně prstem a tak je výsledek ke koukání. Autoři jsou spokojeni – do pracovny vtáhli dizajn ulice, který přesto působí velmi efektně a čistě.
Hurá tedy zase do OBI, tentokrát pro záclony a pro závěsy, a pak je nám vysvětleno, že dvě stejné skříně by v pracovně vytvořili nežádoucí monolit, designeři ale chtěli dynamiku a tak dvojí hloubku ještě doplnili o kontrast knihovny s vysokým leskem.
Následuje představení velmi mladého šikovného muže, který vymýšlí akvária ve formě nábytkových solitérů. Představení poněkud zavádějící, neboť dvacetiletý mladík Tomáš z Dejvic se ve skutečnosti jmenuje Nacvalač.
Písmenko sem, písmenko tam, na tom přece nesejde, u Pechoušových se dokončuje a tak se nám dostává dobré rady čím oživit nudný byt – máme zkusit polepy na míru. A už tu máme rejstřík nákladů. Hm, tak například stavební a další práce vyšly na 69.800,-, ale celková cena vypadá celkem přijatelná – 190.519,-Kč.
Po prohlídce jú a hele je přivedena rodina a konečně vidíme i důvěřivého tatínka. Proměna se všem zúčastněným velmi líbí. Líbí se i „panáčkům“?
Více obrázků v externí galerii
|
|
|
 |
Hominis studio, cubiculum femina |
Tahle proměna v paneláku se dost povedla. Pracovna nevypadá špatně, i když tedy nevím kde najít nějakou tu chlapáckost. Z polepu stopy pneumatik bych být zasloužilým padesátníkem vykvetla, jak to bejlí na zdi v ložnici, ale jinak se to skutečně dá.
Jen bych asi přemýšlela, jestli vážení designeři přemýšleli o tom kam s bednou počítače a s tiskárnou, protože do polic Ikea Expeditu se opravdu nevejdou ani na štorc a stůl není zrovna nijak veliký. Původní stůl byl sice taky produktem někoho velice přemýšlivého, ale z pohledu ergonomie měl oproti novému dva plusy – šuplík na klávesnici a k práci příhodný tvar pracovní plochy.
Také přemýšlím o umístění lustru – aby pohled na monitor náhodou negativně neovlivňoval. Tatínek se přece na svém počítači dívá taky na oblíbené tv programy. Překvapuje také, že vinylová podlaha není opatřena ochrannou podložkou, protože kolečka židle ji asi zrovna dobře dělat nebudou. Jinak je opravdu prostor dost příjemný, dá se zkousnout i ne zrovna pohodlné křeslo z návrhářské dílny pana Mačáka (typově je to konferenční židle). Že v nové instalaci chybí původní reprobedny už nikoho, kdo jsss pravidelně sleduje, překvapit nemůže.
Divné je však lištování podlahy. Vedle dveří chybí zcela jasně a vzhledem k umístění spáry těsně u podlahy se mi nezdá vhodné vynechání lišty i podél cihlami olepené zdi.
Království pro šípkovou Růženku
Ložnice je podle mého povedená o mnoho méně. Na můj vkus je motiv tapety opět jako v několika předešlých jsss instalacích příliš zvětšený i kontrastní a proto působí poměrně hodně agresivně a neklidně. Nechápu též lepení přímo na holý, nezačištěný panel. Na originálních fotkách je problém zdůraznění nerovností hodně patrný, bylo to vidět i tv záběrech. Hlavně, že zrovna ten pán co ji lepil, při svém prvním působení v jsss vyprávěl, jak je nutné podklad náležitě připravit.
Druhé co mě nadzvedává moc, je pojetí stěny, na kterou je z postele výhled. To si říkám kua, co to jako je, to asi vymýšlel a věšel Vilda, ne? Nejde o téma, ani o rozměry fotek, ale o seskupení a hlavně o rámy. Obrázky jsou 4 a rámy 3 typů?
Pak mi tedy také trochu vrtá hlavou, proč když se několikrát zdůrazňoval nedostatek skříní a dokonce zaznělo, že jde o nedostatek kritický, proč se v ložnici šetřilo na velikosti skříně. Vešla by se o celou jednu sekci větší a mohla být až do stropu, však rodina hodně narostla.
Já tedy nevím jak to mají doma designeři, ale já mám v ložnici uskladněné totiž třeba i povlečení. Navíc považuji ložnici za mnohem vhodnější k ukládání oblečení a dalších věcí než třeba tu tatínkovu pracovnu.
Hodnocení
Jak už jsem naznačila v nadpisu recenze, tak tentokrát proměna nedopadla strašně. Pracovna se mi dokonce i celkem líbí, i když samozřejmě ani zdaleka žádná designérská bomba. Na rozdíl od pana majitele si totiž nemyslím, že běžný občan by na podobnou úpravu nepřišel. Naopak, řešení považuji za naprosto běžné, obyčejné, téměř nápadu prosté, že bych v tom práci designera nehledala. Přece jen si nemyslím, že stránky realitních kanceláří jsou odrazem průměrného. To bych totiž musela být špičkovým bytovým designerem a to tedy nejsem ani náhodou. Ložnice je na můj vkus příliš ženská a to vzhledem k tomu, že ložnice je přece útočištěm obou partnerů, považuji za chybu. Kromě toho jsem nepochopila argumentaci, že má být pro maminku místem k relaxaci a odpočinku. Že by mamka maximálně tak akorát spala, četla, meditovala, sexovala? To asi ne, ale já jen narážím na to, jak se občas hodí operovat s vhodnými pojmy. Celkově je to designersky velmi hluboký podprůměr. A tak mi vychází celková známka bohužel opět také podprůměr – dávám tři a hodně velké mínus. V pracovně bych mohla být, v ložnici leda tak kdybych byla single, muž mě sice velmi miluje, ale stlal by si jinde a z té stěny s obrázky bych měla vyrážku.
Doušky na závěr
Na ofiku designeři popisují proměnu opět poněkud mimo realitu. „….dáváme postel s měkkým čalouněným čelem a postranní noční stolky. Pro oživení jednu ze dvou nočních lampiček spouštíme ze stropu, druhou pak pokládáme na noční stolek. Nesmí chybět bílá skříň a výmalba v barvě slonové kosti. Dynamickým prvkem je nejen tapeta, ale také černé, závěsné svítidlo a závěsy, doplněné růžovými doplňky“ Dodejme, že po spouštění lampičky od stropu není stopa ani v předvedené vizualizaci. Kupodivu je ale původně navržená varianta o nějaký ten výkonností designérský level lepší.
Vizualizace pracovny byla také asi jen základním vodítkem, v tomto případě je naštěstí realizovaná verze lepší. Ne, že by ty rozdílné verze nějak zásadně vadily, při realizaci se může díti ledasco, ale použít původní vybásněný text na ofiku je na pecku. Nicméně bohužel nic mimořádného, oficiální stránky a jejich obsluha je dlouhodobě velmi „friendly“.
Upadla jsem z udivení našich milých designerů nad absencí vnitřní štukové omítky. Vím, že jsou mladí a léta osmdesátá pamatují sotva ze ZŠ, ale kruciš, taky snad něco studovali a navíc bych u nich předpokládala alespoň nějakou praxi. Od konce sedmdesátek se v rámci úspor paneláky alespoň v Praze převážně tapetovaly a to právě rovnou na beton. V lepším případě byla vespod alespoň vrstva rudých práv. Navíc to, že pod tapetou omítka chybí, se dá většinou snadno poznat na omak.
Poslední co mě dnes tíží, jsou Pechoušovic dveře. V obou místnostech se samozřejmě přežít dají, v pracovně hlásí do daleka, že za nimi je zcela jiný svět a dá se říct, že mají svůj vtip. (i když za nimi s nimi taky nic neladí). V ložnici jsou ale viditelně mimoň a absurdita, a doufám, že to zdejší čtenář vidí, nebo alespoň zapřemýšlí o tom co si přečetl.
Co nás čeká v novém dílu? Designeři Lacová a Ranný v neděli zařizovali k použití jednu koupelnu.
Zdroj obrázků: PR RTV Prima spol. s r.o., snímky videa